Jak čumí výr?

Už sám titulek je dneska ve spojení s fotkou "samonosný". Ale musím to trošku vysvětlit. "Wildlife" je asi vůbec nejnáročnější fotografická disciplína. Občas si se zájmem přečtu na stránkách National Geografic o mnohadenním ležení bez hnutí v maskovacím krytu s extrémní technikou (co do ceny i paramterů) a většinou i v extrémních podmínkách (na zahradě za domem divokou přírodu do NG nenafotíte). Potom jsem upřímně rád, že tohle někdo je ochoten podstoupit, podělit se o zkušenosti, takže já se s klidným svědomím můžu věnovat jiným disciplínám.
Po tomhle úvodu asi nebude překvapením, že ten můj výr byl úplně ochočený, krotký a nedivoký. Rozčilují ho prý jen větší zobáky, takže mi paní "ptákoložka" (snad český ekvivalent ornitoložky) doporučila sundat si kšiltovku. Objektiv mu naštěstí nevadil, byť jsem ho fotil tak z 25 centimetrů. V jednom jeho oku uvidíte i odraz mé maličkosti (takže se vlastně jednalo i o autoportét) a kus olomouckého náměstí. Tam se totiž tato ptákovina konala v rámci prvomájové merendy.

Výra jsem pro dnešek zvolil i z úplně jiných důvodů. Dneska jsem byl nabourán v autě slečnou, která bohužel nekoukala tam, kam měla. Naštěstí se nikomu nic nestalo, jen to naše auto bude mít asi dost náročnou operaci. Tak mi nezbývá než poděkovat švagrovi Milanovi, který přijel naložit Filípka a babičku. Druhé velké díky chlapům z Auto-Husek, kteří byli velmi rychlí - odtáhli mě, zapůjčili náhradní vozidlo a všechno papírování kolem vyřídí. Konec dobrý, všechno dobré.


"Jak čumí výr..."